Smutek
Znáte ty chvíle kdy si říkáte jen : "Proč?" nebo už je to za váma? Jestli se nikdy,nebo jen hooodně zřídka cítíte u konce se silami tak vám závidím. Já bych hrozně moc chtěla bejt v pohodě a nenechat se rozhodit maličkostma. Spoustu věcí dokážu brát s nadhledem,ale když se třeba tolik snažím a přece není vidět výsledky mojí práce a nikdo ji nedocení,tak to prostě nejde....
Třeba máte někoho kdo vás podrží, kamarády, přítele nebo přítelkyni...Važte si toho.Mě vždycky nejvíc podržela jedna z našich koček.Ta přijde a na nic se blbě neptá,jen upře oči a poskytne vám útěchu prostě tím že je s vámi. Moje kamarádky...jak to říct...Nakupování s nima a trávení volnýho času je sice fajn,ale když přijde na osobní věci tak jim prostě věřit nemůžu.A to mě vždycky spolehlivě rozesmutní.
Někdy je toho na mě moc...Prostě se ve mě hromadí drobné události dlouho dobu,třeba měsíc,a pak už prostě musím na někoho zaječet,s někým zatřást a nebo si v soukromí pokoje poplakat. Protože potom jsem zase o něco silnější.
Moje rada zní : Neberte všechno tak vážně jak to cítíte.Snažte se myslet jen o kapku víc optimisticky. Však ono se to vsákne=)
